Amerika díl pátý: WASHINGTON D.C. poprvé – Řekni, kde ti muži jsou

Po dopolední prohlídce Niagárských vodopádů vyrážíme směr hlavní město Spojených států amerických – Washington, D.C. Čeká nás 640 kilometrů, takže máme dostatek času si říci něco o historii vzniku hlavního města.

Ještě před tím však dvě poznámky z cesty. Průjezd městem Buffalo je hodně deprimující. Dříve vzkvétající průmyslové město je dnes městem duchů – počet obyvatel klesl na polovinu a obrovské opuštěné průmyslové komplexy podél dálnice svědčí o tom, že se prvovýroba z tohoto města odstěhovala. Pravděpodobně stejně jako z celé Ameriky, ale jak známo, i u nás zaniklo mnoho tradičních průmyslových odvětví. Asi je to daň za globalizaci.

Nejedeme obě auta pospolu a tak se náš průvodce rozhoduje pro krátkou odbočku z trasy, aby nám ukázal Pittsburgh (dnes to vypadá na hokejovou trasu – po Haškovu Buffalu teď Jágrův Pittsburgh). Vyvezl nás na nejvyšší kopec v Pittsburghu, kam vozí turisty zajímavá lanovka. Naskytl se nám zajímavý pohled na město a také na soutok řek Allegheny a Monongahela, kterým vzniká řeka Ohio.

Teď zpět k historii. Již od školních let jsem věděl, že hlavní město USA je Washington, D.C. Nikdo nám ale nikdy neřekl, co znamená to „dýsí“. Dozvěděl jsem se to až od našeho průvodce. Když Američané pojmenovali všech 50 států, zjistili, že se ani jeden nejmenuje po objeviteli Ameriky Kryštofu Kolumbovi (anglicky Columbovi). A tak když se po založení USA nemohli dohodnout, ve kterém státě bude ležet hlavní město, darovaly státy Maryland a Virginie část svého území, rozdělených řekou Potomac a tím bylo vytvořeno federativní území District of Columbia (Kolumbovo území). Z toho tedy vyplývá, že hlavní město USA Washington, D.C. se nenachází v žádném americkém státě. Aby to bylo ještě zajímavější, tak stát Washington se nachází na opačné – západní - straně USA.

K hlavnímu městu se váže ještě jedna zajímavost  – v celém městě nenajdete ani jeden mrakodrap, protože žádná budova ve městě nesmí být vyšší, než sídlo parlamentu – Kapitol.

Na prohlídku Washingtonu, D.C. jsme měli celou sobotu, ale přiznám se hned na začátku, že toto město na mě zapůsobilo z celého mého amerického putování nejméně. Po příjezdu z hotelu do centra byli na každé křižovatce policisté a vypadalo to, jako by přinejmenším zastřelili prezidenta. Díky těmto uzávěrám křižovatek jsme museli změnit původně plánovanou trasu a jediné místo, kam jsme se dostali (po krátké jízdě v protisměru v jednosměrce), bylo parkoviště nedaleko památníku třetího amerického prezidenta, autora Deklarace nezávislosti, Thomase Jeffersona. Po cestě z parkoviště k památníku jsme také odhalili příčinu policejních manévrů. Městem procházel průvod podobný našemu Avon Pochodu proti rakovině prsu. Počet lidí nedokáži odhadnout, ale někteří měli na sobě startovní čísla a nejvyšší, které jsem viděl, bylo kolem 17 500. Pro mě to byla úžasná příležitost splnit přání jedné mé kolegyně z práce, která mě před odjezdem požádala, abych jí poslal fotku „typického Američana“. Snažil jsem se jí již tehdy vysvětlit, že něco takového neexistuje. Ale když jsem teď viděl ten průvod lidí, tak jsem fotil a fotil. Fotky jsem pak kolegyni poslal s tím, ať si tedy vybere. A vy můžete z přiložené fotografie také vybírat.

Po návštěvě památníku jsme zamířili na Arlingtonský vojenský národní hřbitov. Pokud ne město, tak tento hřbitov na mě zapůsobil velice silně. Je situován při řece Potomac a nachází se v blízkosti budovy Pentagonu. Hřbitov byl založen během americké občanské války. Prvním pochovaným vojákem byl William Henry Christman, pohřeb se konal dne 13. května 1864. Od té doby jsou zde pochováváni američtí veteráni a padlí vojáci z bitev a misí, kterých se USA ve své historii zúčastnili. Počínaje americkou občanskou válkou, přes světové války, Vietnam, Koreu a válkami v Iráku a Afghánistánu konče. Své pomníky zde mají také obě posádky, které tragicky zahynuly v raketoplánech Challenger (28. 1. 1986) a Columbia (1. 2. 2003). Ze známých osobností pak třeba rodina Kennedyů -  John Fitzgerald Kennedy, jeho manželka Jacqueline Kennedyová-Onassis, syn Patrick a oba bratři Robert a Edward.

Celková plocha hřbitova činí 2,53 km² a je zde pochováno přes 450 000 zesnulých a uloženo 5 000 uren. Standardní je malý bílý náhrobek a právě při pohledu na „les“ těchto náhrobků se mně okamžitě vybavil film Miloše Formana Vlasy. Pokud si to rodina přeje, může svému padlému hrdinovi pořídit okázalý náhrobek. Rovněž tak, pokud si to manželka přeje, může zde být pochována se svým mužem.

Pro turisty je každou půlhodinu připravena v amfiteátru atrakce – střídání stráží. Viděl jsem střídání v Praze, Monacu, Vatikánu, ale Amerika je Amerika. Střídání ve stylu a la Holywood, kdy závodčí střídajícímu vojákovi kontroluje zbraň, kterou nesčetněkrát trhavými pohyby obrací v rukou ve všech směrech a malíčkem v bílých rukavičkách kontroluje, zda není na nablýskané zbrani ani smítko prachu, přitom oba vojáci v černých brýlích mají masku hráčů pokru, působí opravdu spíše komicky. Zato my, východoevropští vojáci, odkojení pochodovým krokem 75 cm dlouhým s vysokým zvedáním nohou, němě zíráme na plovoucí pohyb vojáků ve stylu „moonwalking“ Michaela Jacksona. Ale je to show, lidem se to líbí.

Jak jsem již zmínil, návštěva tohoto hřbitova ve mně zanechala silný dojem. Přemýšlel jsem, zda smrt těchto vojáků byla vždy nutná. Zda role USA jako světového policajta, který musí zasahovat všude, kde se nechovají podle jeho představ, je ta pravá. Možná jsem jen ovlivněn tím, že se Československu stalo v roce 1968 něco podobného, byť ne samozřejmě ze strany USA. A nelíbilo se nám to. Při odchodu ze hřbitova mě proto napadá nápěv jedné ze známých písní: „Řekni, kde ti muži jsou, co se s nimi mohlo stát …“

Prřdchozí díl seriálu zde.