Little cube: Vítězství nám ukázalo, že jsme schopní udělat velký věci

Blansko - Filmaři ze studia little cube mají za sebou účast na festivalu Filmapalooza v New Orleans. Na přehlídku je nominovalo vítězství v soutěži Prague 48 Hour Film Project. Tvůrci v ní museli stejně jako v ostatních městech po celém světě natočit film během dvou dnů. (obsahuje video)

Aby to nebylo tak jednoduché, od pořadatelů dostali zadání žánru, postavy rekvizity a věty z dialogu. S vítězným snímkem Kašlu na to little cube vyrazili do New Orleans. Po návratu jsme dvěma z nich Michalu Fíbkovi (25) a Janu Kolářovi (24), kteří pocházejí z Blanenska, položili pár otázek.

Hned na začátek, zkuste trochu čtenářům přiblížit, co to je za festival Filmapalooza?

Michal Fíbek: Byl to festival, který sdružuje vítěze ze všech měst z celého světa. Bylo jich tam 120 a je to svázáno s takovým networkingem, scházením se lidí z branže, kde se povídá, navazují se kontakty. Byly tam i nějaké semináře. Je to takové setkání filmařů na jednom místě kvůli poznávání a kontaktům. Myslím si, že hlavním důvodem, proč se festival koná, je právě navazování kontaktů. 

Jak jste nakonec se svým snímkem Kašlu na to na festivalu dopadli?

MF: Pořadatelé festivalu vyhlásili vítěze kategorií, žádné pořadí nebylo. Osobně si myslíme, že jsme na tom byli líp než hůř. Ve srovnání se všemi zeměmi jsme byli subjektivně spíš v té lepší polovině.

Jan Kolář: Já bych neřekl v polovině, ale spíš ve čtvrtině. Byly tam filmy, nad kterými jsem sám kroutil hlavou, že se tam vůbec mohly dostat. Byly tam i země, jako je Botswana a další africké země, které ale samozřejmě mají můj respekt, že vůbec něco takového natočí. To byla opravdu exotika. Pak tam byly některé filmy, třeba americké, kdy jsem se divil, že tam vyslali vítěze, kteří byli na úrovni, že větší konkurence byla v Praze. Třeba všechna evropská města, hlavně z Nizozemí, Španělska, Itálie, Francie, tak to byly fakt filmy na vysoké úrovni. V některých amerických městech to vypadalo, že se spíš sešli v tom městě nějací fanoušci a nadšenci a vybrali to nejlepší, co tam bylo. Ale třeba z jiných měst, například Los Angeles, to byly filmy velmi profesionální.

A kdo tedy nakonec letošní Filmapaloozu vyhrál, co porotu přesvědčilo?

JK: Amsterdam. Film měl hluboké téma, bylo to jedno z nejlepších, co se na festivalu objevilo. To jsme trochu postrádali. Měli jsme komedii, ale nebyla tam tak velká uvědomělost a poslání. Oni vsadili na téma, které se líbí na festivalech typu Cannes, a to je téma rozpolcené lidské osobnosti. Vítězný film byl o klukovi, který se chtěl přeoperovat na ženu, ale měl konzervativního otce, který byl zásadně proti všem homosexuálům, transvestitům, transsexuálům...a šlo o to, jak se tím srovnají. Hluboká myšlenka a poslání, na ničem jiném to nestojí.

Na festival se nominovalo asi 120 filmů. To jste je všechny viděli?

JK: Bylo jich tam přesně 122. Většinu jsme jich viděli, chyběli jsme snad na dvou promítáních z osmi.

Sledovali jste promítání svého vlastního filmu? Jaké byly reakce publika?

MF: Byly jsme hlavně rádi, že se chytli vtipů ve filmu v některých místech, ale jiných se zase nechytli. To je podle mě tím, že jsme měli anglické titulky a diváci nestíhali zpracovávat text titulků, vtip a pointu.

JK:  S titulky to bylo nešťastné. Film jsme pouštěli hostitelům a ještě dalším lidem mimo festival a taky jsem si sám všimnul, že titulky byly strašně dlouhé a špatně naházené, že jsem to sám nestihnul přečíst, natož lidi, co to vidí poprvé a snaží se sledovat oboje. Co se smáli nejvíc u nás v Česku nějakým hláškám, tak tam se nesmáli, ale naopak se smáli něčemu, čemu se nesmějeme tady. Ve filmu máme třeba hlášku: Chápu, že mi nenapíše můj pes, kterej je mrtvej, protože ho přejel pošťák, co mu vezl pytel granulí. Této hlášce se tady všichni smáli. V Americe se tomu nezasmál nikdo.

Co vám festival dal? Jak hodnotíte svoji účast?

MF: Já si myslím, že celkově ten festival je pro ty, kteří jsou hodně komunikativní, až trochu jakoby vtíraví, kteří chodí za ostatními filmaři a jsou aktivní a baví se s nimi. Já osobně jsem si s několika filmaři na chvíli popovídal a vyměnil vizitky, ale že bych s nimi nějak hluboce komunikoval a přímo navázal spolupráci, tak to až ne. Každopádně mají na mě kontakt a říkal jsem jim, kdyby něco, tak se mohou ozvat. Celkově ten festival byl postavený na poznávání lidí, ostatních filmařů, takže to nahrávalo spíš v tomto směru aktivnějším lidem. Pro nás bylo náročnější to, že jsme chtěli poznávat New Orleans a zároveň festival a to se dohromady tak trochu bilo, protože jsme to časově ne úplně zvládali.

JK: Festival mne zklamal tím, že to prakticky byly jenom projekce, večer nějaký večírky a pár seminářů v jedno dopoledne. Scházely mi tam doprovodné akce, kde by spolu filmaři nějak spolupracovali. Podle mého názoru, právě na těchto doprovodných akcích se má rozvíjet komunikace a kooperace mezi filmaři. Připadlo mi to, jako by to byl jeden velký večírek těch, kterým se to podařilo natočit.

MF: S tím souhlasím, Myslím, že by prospělo, kdyby tam měli nějaký minisoutěže třeba ve filmařině nebo něco víc praktickýho. Prostě tam víc zapojit tu filmařinu a spojit víc lidi z celýho světa, ať spolu víc spolupracují. Myslím, že kdyby lidi dotlačili víc ke spolupráci a nechali je spolu víc kooperovat, tak by to bylo hodně prospěšný.

Takže vy jste si z festivalu nic neodnesli? Něco, co by vám ťuklo do hlavy, a řekli jste si, tak to bylo super, to musím někdy použít ve filmu?

JK: Já určitě ne. Nechci to ale shazovat, je to prostě finále a o tom vlastně festival je. Festivaly jsou přehlídky filmů, které už jsou natočený. Ale mně tohle připadlo, jako kdyby skončil 48 Prague ten víkend, co všichni všechno natočili, a teď by se řeklo, všichni, co se zúčastnili, tak pojďte, příští víkend uděláme na nějaké chatě mítink a pokecáme. Nehledě na to, že tam byla půlka lidí, co s filmem nemá nic společného, že to byli členové štábu nebo herci.

MF: Já si ale myslím, že bylo prospěšný, že jsme viděli různý pohledy na film, a co jsou týmy schopný udělat za 48 hodin. V tomto si myslím, že je to velká inspirace. Je vidět, že když má někdo kvalitní štáb, který funguje, tak se dají stihnout opravdu velký díla. Viděli jsme, že se dá v tomto směru ještě posunout dál.

Vraťme se zpět k té prvotní české soutěži, jak ovlivnilo váš profesionální život vítězství v Prague 48?

MF: Nakoplo nás to dál a ukázalo nám to, že jsme jako tým schopní udělat velký věci. Když se sejdeme na jednom místě v jednu dobu, tak jsme schopní vymyslet hodně.

JK: Ukázalo nám to, že jako tým dokážeme konkurovat prakticky všem, že dokážeme všechno. A mně osobně to zvedlo hodně sebevědomí, který je strašně důležitý v této branži a po soutěži taky velký nadšení do všeho.

MF: Já většinou dělám střih a vizuální zpracování a to vítězství mě potěšilo i v tom, že jsem z velké části dělal na tom scénáři, a byl jsem autorem původního námětu, ze kterého se potom vycházelo, a který se potom týmově dotvořil. Jsem rád, že dokážu vymyslet pointu nebo příběh, který se dá použít v takové soutěži a má to šanci na úspěch. Takže jsem rád, že přestože jsem nevykonával svou obvyklou práci, tak dokážu týmu hodně přinést.

JK: Tvorba scénáře byla naše snad nejtýmovější práce v historii, co jsme kdy dělali. Právě to je asi největší přínos této soutěže. Ten festival, to už je jenom takové ocenění, jsme tam, můžeme si pokecat s těma ostatníma, ale největší přínos je v tvorbě toho filmu. Víte třeba, že máte pět hodin na to udělat scénář na film, který má vyhrát. To znamená, že má být na úrovni filmu, který ve škole tvoříte půl roku, a to najednou strašně posilní.

Co plánujete teď dál? Neusnuli jste na vavřínech? Nakoplo vás vítězství k další tvorbě?

JK: Ne že by nás to nakoplo, my už nakopnutí jsme, protože teď začínáme. Nám to ten růst spíš zrychlilo.

MF: Chvíli má člověk samozřejmě ten opojný pocit, ale pak to přejde a říká si, že chce dokázat ještě víc, že chce vyhrát třeba další ročník nebo další soutěž. Ten pocit z úspěchu vydrží jenom chvíli, ale důležitější je se dívat stále dopředu a jít pořád dál, nemá cenu se tím nechat nějak uspat.

Když se díváte dopředu, tak co tam vidíte? Máte už nějaký projekt další projekt v hlavě, na papíře...

JK: To je jasný, celovečerní oscarový film... (smích)

MF: V tom filmovém směru ano, ale v tom týmovém směru spíš plánujeme být funkční audiovizuální tým, který bude dělat profesionálně na zakázkách a budeme se tím živit. Takže to plánujeme posunout tímto směrem, abychom měli vlastní studio, vlastní zázemí a fungovali už na profesionální bázi.

Michal Fíbek (25) – Ostrov u Macochy, student informatiky a grafiky, ve studiu little cube má na starosti vizuální efekty a střih.

Jan Kolář (24) – Ráječko, student režie a scenáristiky, ve studiu little cube se věnuje režii a psaní scénářů.