Amerika křížem krážem - Stravování - sněz, kolik můžeš

Dnem odpočinku v Miami jsme ukončili naši misi na Floridě. Ještě ale než se vydáme přes celé USA na Západní pobřeží, splním svůj slib a zmíním se o naší floridské průvodkyni.

Byla to Slovenka, jméno není důležité, která již sedm let žije na Floridě. Z rodného Slovenska odešla asi brzy, protože před příchodem do USA pracovala na několika místech v Evropě. Jak jsem již zmínil v předchozím vyprávění, má svou živnost založenou na péči o imigranty, kteří se pro možnost získání práce musí naučit anglicky v jazykovém kurzu (pokud byste se o tom chtěli dozvědět více a ještě se u toho zasmát, přečtěte si knihu Pan Kaplan má třídu rád). Ubytovává je ve svém domě a vyřizuje jim formality. Zmiňuji se o ní proto, že od prvního setkání na letišti, až po náš odlet z Floridy snad nezavřela pusu.

První den to bylo úžasné, dozvídali jsme se takových zajímavostí, které vám může sdělit pouze člověk, který v Americe žije. Druhý a třetí den už to ale bylo zejména na mužskou část výpravy až moc. Naopak dámy si s ní výborně rozuměly. Ale postupně. Dokud jsem byl ještě schopen vnímat příval informací, tak jsme se dozvěděli, že aktuálně je to v Americe špatné, co se týká práce. 

Například její známý z oboru stavebnictví míval hodinový příjem 35 USD, dnes je rád, když sežene práci za 8 USD na hodinu. Ptali jsme se na průměrný příjem nějakého standardního povolání. Vím i z Česka, že uvádění průměrného platu je mnohdy zavádějící, ale přece jen jsme chtěli nějaké srovnání. Tak opět její kamarádka – sestra na zubním – má měsíční příjem 1 600 USD. Ptáme se ale na životní náklady. Odpověď je zajímavá – 1 000 USD byt a 600 USD energie. „A z čeho tedy žije?“, ptáme se.

Přichází opět „logická“ odpověď – žije s přítelem a ten má také příjem. Tak jim to tak nějak vychází. Raději už se neptáme, jak to dělají ti, kteří žijí sami bez partnerů. Dále se dozvídáme, že i když si paní průvodkyně platí každý měsíc 500 USD zdravotní pojištění, stejně u doktorů musí všechno platit, na nic jí stát nepřispěje. Později se dozvídáme, že si musela platit rovnátka. Ale ta by si v jejím věku musela platit i u nás. Nicméně podle ní se Obamovi zdravotní reforma totálně nepovedla.

Jinak má přesně vychytané, kde je co výhodné nakupovat, kde se dá dobře najíst. Také má doma dva pejsky, o které se stará jako o děti a také s ní létají na Slovensko, když se rozhodne navštívit matku. Naše dámské osazenstvo si získala jednak tím, že je vzala do „outletového“ centra u Orlanda (jestli si vzpomínáte, tak jsme kvůli tomu museli brzy z Kennedyho střediska), ale zejména tím, že jim nabídla za super cenu bělící pastu na zuby a krém na omlazení pleti. Vše bylo k dostání jen v obchodě u jejího bydliště, takže první den vzala objednávky a před odletem dodala ženám zázračné elixíry, které jejich partneři zaplatili. Ale všichni byli spokojeni, že mají pro známé neobvyklé dárky.

Tato průvodkyně nám také poradila, jak se v Orlandu dobře navečeřet. Po celé Americe totiž fungují restaurace a bufety, kde po zaplacení určité sumy můžete sníst jídla kolik chcete. Nakonec je to už i u nás.  Poprvé jsme takový „All you can eat buffet“ navštívili v Niagara Falls, kde pro nás cestovní kancelář připravila uvítací společnou večeři. Byla to restaurace čínského typu, kde bylo na výběr opravdu všechno a v dostatečném množství. Průvodce nám potom prozradil, že cena na osobu za jídlo a pití v neomezeném množství byla 15 USD. Když jsem byl v roce 2009 se synem v New Yorku, jezdili jsme na jídlo do čínské čtvrti, kde se dalo v jednom bufetu najíst za 4 USD. Dostali jste tác s pěti jamkami a do těch jste si mohli ze švédských stolů naložit, co jste chtěli.

V Orlandu nám paní průvodkyně poradila Ponderosa Steakhouse – tam si dejte ten nejlevnější steak, který vyjde asi na 9 USD, tím se dostanete dovnitř a potom už si nakládáte neomezeně. Já jsem byl první večer v časové tísni, po návštěvě Sea World a krátké procházce Orlandem jsem se dostal k hledání večeře až po deváté večerní a jak se říká, tak dlouho jsem vybíral, až jsem přebral. Skončil jsem v jakémsi potemnělém čínském buffetu, kde jsem sice zaplatil asi jen 8 USD, ale nabízené jídlo už bylo dost přebrané a i jediný stolovník, který v té době byl uvnitř, nevypadl zrovna na V.I.P. Ale nakonec jsem se najedl a na hotelu jsem provedl dezinfekci večeře českým destilátem.

Proto jsem si chtěl druhý večer v Orlandu spravit chuť a ochutnat pravý americký steak. Vyrazil jsem tedy do Ponderosy. Hned po vstupu se dostanete k pokladně a zde si vybíráte z nabízených steaků a příloh v různé cenové hladině. Paní průvodkyně měla pravdu, nejlevnější steak lze opravdu pořídit za devět babek. Ale jako hrdý Čech jsem ze sebe nechtěl dělat chudáka a ke steaku jsem si objednal i pečenou bramboru. Dostal jsem se na 15 USD a mohl jsem vejít do interiéru restaurace. Zde se mně ihned ujal „můj“ číšník, posadil mně a zeptal se, co budu pít. Když jsem si objednal, vydal jsem se zkoumat nabídku.

Bylo toho hodně a bylo to pestré – několik polévek, všechny druhy masa včetně ryb, všechny možné přílohy, zelenina. Pak následoval pult moučníků a sladkostí. A pokud mněl někdo zájem, mohl si sám natočit zmrzlinu, samozřejmě bylo na výběr více druhů. Dal jsem si polévku – vývar s nudlemi, nabral si zeleninu a šel ke svému stolu. Po polévce mně číšník naservíroval objednaný steak s bramborou, jak to vypadalo, se můžete podívat na fotografii. Jídlo bylo výborné a pro mě to byl opět příjemný zážitek. Samozřejmě při odchodu nechávám na stole ještě 1 USD jako tip (spropitné). V Americe totiž číšníci (a nejen oni, vzpomeňte si na průvodce-řidiče našeho airboatu na Everglades) dostávají nízký základní plat a počítá se s tím, že na průměrnou výši se mu dorovná tipy.

Pokud vás zajímá moje stravování během cesty, tak jsem na doporučení našeho průvodce hned na začátku ochutnal bagetu Subway a na těch jsem potom ujížděl celou dobu. Jako první jsem měl s hovězím masem „Philadelphia beef“, ale do konce pobytu jsem vyzkoušel asi všechny varianty. Při objednávce Subway bagety musíte sdělit: jakou chcete bagetu (výběr je ze 4 druhů, já jsem volil „italian“, ta se nejvíce podobala našim), jaké maso do ní chcete – kuřecí, krutí, hovězí, jakou zeleninu chcete (cibule, paprika, rajče, zelí), jestli chcete kečup, tatarku (nechci nic) a jestli chcete bagetu zapéct (ano). A pak už si jen chvilku počkáte a můžete si pochutnávat.

Pokud byla v dosahu restaurace ze sítě Panda, tak jsem jedl v Pandě a velice mně chutnala novinka – kuřecí na pomerančích s rýží. Možná se vám to bude zdát zvláštní, ale jak jsem nikdy nejedl hamburger před návštěvou USA, tak jsem ho neochutnal ani v jeho rodné zemi. Prostě to nemusím. Ale ti, co si ho z naší výpravy dali třeba v Universal Studiu v Los Angeles, tak byli zklamaní a říkali, že u nás máme lepší.

Vzhledem k prostoru, který mám na tento článek, jsem ještě zdaleka nevyčerpal téma stravování. Takže se těšte na pokračování někdy v průběhu putování po Západním pobřeží.

Na závěr roku vám všem přeji klidné prožití svátků vánočních, do nového roku pevné zdraví, hodně štěstí a osobní spokojenosti. Pokud budete mít chuť, můžete si i v novém roce přečíst mé zápisky ze životní cesty po Americe.

Jestli máte i vy svůj sen, přejte si ho na Silvestra o půlnoci a určitě se vám splní. Tak, jako mně.