Bála jsem se, že ve sklepě umřeme, vzpomíná obyvatelka Spešova

V době, kdy ve světě zuřila druhá světová válka a území Čech a Moravy okupovalo nacistické Německo, se na území protektorátu v letech 1939 až 1945 narodilo více než 900 tisíc dětí. Téměř jeden milion dětí prožívá první roky svého života v jednom z největších válečných konfliktů. I  Blažková ze Spešova se v roce 1939 de facto narodila do války. Když po šesti letech válka končí, je dívce pět let.

I když by se zdálo, že si pětileté dítě nemůže po tolika letech pamatovat tehdejší dobu, opak je pravdou. Blažková si i po sedmdesáti letech od konce druhé světové války živě vybavuje pocit strachu, když viděla vojáky projíždějících na koních vesnicí nebo když na jejich dům dopadla letecká bomba. Jak druhou světovou válku, tedy její konec, vnímala pětiletá dívka, dnes pětasedmdesátiletá obyvatelka Spešova?

Během druhé světové války se ve Spešově na statcích usazují rumunští vojáci se svými koňmi. Spí  ve stájích na seně, jídlo mají svoje. Matka malé dívky chodí na statky vypomáhat, stejně jako otec, který ale později pracuje v cihelně svých bratranců.  Rodiče se o dceru velice obávají. Dívka si hraje buď v domě nebo kolem něj, ven chodí jen s rodiči. Matka na dceru často křičí: Né, abys vylezla ven, nebudu za sebou pořád zamykat!“ Rodiče se bojí, že by mohli vojáci dcerce ublížit. „Pamatuji se, jak jsem se vojáků bála. Měli zbraně a vysoké boty. Jezdili přes vesničku na koních sem a tam,“ vzpomíná po tolika letech Blažková. Dívka rumunským vojáků nerozumí, do dnes si ale vybavuje, jak jí dávají čokoládu a říkají její mamince, ať se jich nebojí, že jí neublíží.

Po čase se jich děvče přestává bát, ale když jednoho dne spatří jiné vojáky, kteří se objevili za vesnicí na hřišti s běžeckou dráhou vysypanou černou škvárou, zmocní se jí opět strach. „Bylo to  hrozné. Vojáci přijeli na koních a proháněli se s nimi dokola po hřišti. Také koně mlátili a třeba hodinu je jen tak bičovali a honili po hřišti. To byl vážně hrozný pohled,“ říká Blažková o vojácích, kterých se jako malá velice bála. Ten největší strach má ale teprve přijít.

Jednoho dne odchází otec dívky do práce a matka s ní zůstává doma sama. Z ničeho nic ozývá hrozné hučení, matka okamžitě bere dceru za ruku. „Pojď, musíme se schovat do sklepa,“ volá na dceru. Obě schází po strmých schodech dolů, ale elektřina zhasíná. Všude je velká tma a dívka v tom zmatku a spěchu zakopne a padá ze schodů, za ní i matka. „Maminka přemýšlela, kam si stoupnout, aby se nám nic nestalo. Tak jsme si stouply k hlavní nosné stěně, u které byl komín,“ vypráví Blažková. Jenom si matka s dcerou stoupají ke stěně, ozve se  rána, dvířka komínu se tlakem otevírají a ven se dostává popel. Matka přes křičící dceru přechodí svoji zástěru Je to nejsilnější zážitek, který si Blažková z války odnáší. „Hrozně jsem se bála, že nás to zasype a že umřeme,“ vzpomíná na to, jak na jejich dům dopadla bomba. Jakmile hluk přestává, obě dvě po chvíli vzpamatování se vylézají ven. Do domu se již dostali sousedé, volají jména a hledají matu s dcerou. Ty vychází na světlo celé černé od sazí, ale v pořádku, nezraněné.  „Honem pojďte k nám, honem, dáme vám čaj,“ volají sousedé a odvádějí je k sobě domů. 

Otec dívky přibíhá ke zničenému domku několik minut po pádu bomby. Sousedé ho ubezpečují, že je manželka i dcera u nich v pořádku. Ten večer se všichni ve Spešově obávají, že útok přijde zase. Proto se celá vesnice na noc přesouvá do lesa, kde se chtějí schovat až do rána. Muži se střídají ve hlídkování. Ráno se všichni vrací do domů, někteří mají domy zcela poničené. Rodina Blažková má štěstí v neštěstí. Jedna část domu zůstala nedotčená. Když ale  dívka zdvihá hlavu, místo střechy vidí oblohu.  V noci rodiče často vstávají a pokládají na podlahu kýble, jelikož přes rozbitou střechu prší. Strýc rodičům sice vypůjčí peníze, ale to nestačí. Půjčka rodinu nemine.

Pár týdnů po shození bomb na Spešov válka končí. Blažková si pamatuje, jak okolo zavládl klid a pohoda. Do dnes se však ale nedokáže dívat na dokumentární filmy z války nebo na jakékoliv filmy spojené s válkou, protože ji to dokáže vždy hodně rozhodit. „Co se po válce změnilo? Zase jsou tu jiní lidé, kteří chtějí moc a válčí se znovu. Válka nikdy nic dobrého nepřinesla a nepřinese a vždy to odnesou obyčejní lidé,“ svěřuje se pětasedmdesátiletá Blažková se svým názorem na války.

Druhá světová válka skončila 8. května roku 1945. Přesný počet obětí není znám a v mnoha zdrojích se výrazně liší. Někdo hovoří o padesáti milionech, někdo o sedmdesáti milionech. V tehdejším Československu zemřelo údajně přes 360 tisíc obyvatel, mezi nimiž byli vojáci i civilisté. Je nutné dodat, že čísla jsou pouze orientační. Nikdy se nepovede určit přesné číslo mrtvých. Jedno je však jisté. Obětí bylo více než dost.